Duben 2016

Uprchlická krize očima naivní holky

23. dubna 2016 v 22:44 | Kyky |  Ze života
Než mě začnete lynčovat, zkuste se, aspoň malinko, nad tím zamyslet. :)
Původně se jednalo o úvahu do hodiny politologie, ale nedalo mi to a rozhodla jsem se, že to zveřejním i tady.

Když se řekne uprchlická krize, tak si v současné době asi každý představí skupinku mladých mužů z oblasti Sýrie či Afganistanu, jak se snaží dostat do Evropy. Můžeme si také představit teroristy a teroristické útoky v Paříži či Bruselu. Tohle vše má dva společné prvky a těmi jsou strach a nenávist. I média nás v tomhle postoji kolikrát utvrzují, avšak já si myslím, že to není ten nejlepší postoj. Netvrdím, že nemám strach ze skupinky dvacetiletých mužů ze Sýrie, které bych za pár měsíců mohla potkat na ulici, ale stejný strach mám ze skupinky kluků, kteří se schází u nás na hřišti a popíjí alkohol, z kluků, které znám od malinka. Tím chci poukázat na to, že sice se teď mluví o nebezpečí ze strany uprchlíků, ale to neznamená, že nebezpečí ze strany našich občanů vymizelo.

Ale abych se vrátila zpět k tématu, ráda bych vám převyprávěla jeden článek, který jsem četla, a který významně změnil můj názor na uprchlickou krizi. V daném článku vypráví slečna své zkušenosti z uprchlického tábora, kde několik měsíců pracovala jako dobrovolnice. Jak sama uvádí, vstupem do tábora se dostáváte do jiného světa. Do světa, který nám média moc neukazují. Dostanete se do světa plného nehygienických podmínek, do světa nemocí a utrpení. Když jsem ten článek četla, hrozně jsem ji obdivovala. Nesesypala se, když slyšela příběhy dětí, jak se dívaly na rodiče, které vojáci popravili. Neumím si a ani nechci si představovat, jak se museli cítit. Proč média neříkají nic o tom, že v každém táboře je několik dětí, které viděly umírat rodinu? Proč neřeknou, že v táboře v noci není slyšet nic jiného než dětský křik hrůzy poté, co se dětem zdají noční můry a znovu vidí ty strašlivé obrázky?

Osobně mě napadlo, že je to jen manipulace, abychom zaujali postoj, že každý uprchlík je terorista, co nás chce zabít nebo nám chce znásilnit dcery, manželky či přítelkyně. A k tomuto postoji mě nevede jen zmíněný článek, ale rozhovor s jednou rodinnou přítelkyní, která žije v Německu, dá se říct, že žije i ve velkém městě. Ptala jsem se jí, jak to tam vypadá, jestli jsou opravdu všude nebezpeční uprchlíci. Odpověděla, že uprchlíků tam je celkem dost, taky přiznala, že svou mladší dceru raději nikam nepouští samotnou, a že všem třem dětem koupila pepřový sprej, jen pro jistotu. Ale zároveň zmínila fakt, že i když tam potkáte dost imigrantů, tak konflikty a kriminalita zas o tolik nevzrostla. Připustila, že v Berlíně by to mohlo být jiné, ale u nich je relativní klid. Takže kde je pravda? Já spíše budu věřit tetě než zprávám, o kterých víme, že vše nafukují.

Závěrem bych řekla, že rozhodně nechci brát problémy a teroristické útoky s pojené s migrační vlnou na lehkou váhu. Opravdu to není sranda a možná hrozí teroristické útoky i nám, ale jako celkem tolerantní člověk bych uvítala, kdyby společnost přijala fakt, že je sice nutné bojovat proti terorismu, že by bylo lepší imigranty nepouštět do Evropy, taky akceptuji názory, že muži, kteří jsou zde a bojují za to, aby zde mohli žít, by měli spíše bojovat doma a snažit se ze své země udělat lepší místo. Ale jednou nám vláda uprchlíky pustila do Evropy, a proto musíme vzít v potaz, že sem krom těch agresivních mužů, které vídáme ve zprávách, pustila i děti s posttraumatickými syndromy, pustila sem děti, které potřebují naší pomoc a nezaslouží si, abychom je zavrhli jen kvůli tomu, odkud k nám přišly.

Kyky

Byla jednou jedna dívka...

3. dubna 2016 v 22:11 | Kyky |  Ze života
Měla bych se učit. Vážně, za 17dní maturuji. Ale tenhle článek nebude o depresích, nebude o tom, jak mám pošramocené srdce. Ne. Bude o jedné osobě. O osobě, která mě v tom nikdy nenechá a vždy mě podpoří. O člověku, kterému mohu říkat opravdový a nejlepší přítel.

Celkem dlouho, přesněji 20 minut, jsem přemýšlela o čem všem psát. To zjevné všichni vítě, alespoň to vědí ti z vás, kteří sledují její stránky tady. Přičemž vám mám vzkázat, cituji, že to líné prase začne přidávat články po maturitě. Vraťme se zpět k dnešnímu článku, jak vám mohu nejlépe ukázat její božskou a neodolatelnou osobnost? No přeci přes screeny, které naše přátelství perfektně charakterizují. Takže dámy a pánové, pohodlně se usaďte a začínáme.

• Každý dobrý přítel s vámi rád pořeší ty nejzapeklitější situace, poradí vám jak na uvaření palačinek. A když vám vaše devatenáctiletá kamarádka napíše dotaz ohledně sexu, čekáte že se z vás stane pro danou chvíli sexuolog a ne odborník na čokolády.

• A co teprve když se u vaší kamarádky objeví mateřské pudy. To začíná být to psaní pěkně, ehm, žhavé.


•Jako většina dnešní populace ujíždíme i my s Van na sociálních sítích a všem je jasné, že počet "lajků" u fotografie je velmi důležitý a nějak se získat musí. Nejlépe násilím.


•A abych tu nevrhala na Van jen to špatné světlo, a abych neupozorňovala jen na její násilnické sklony mám tu teď něco, co občas potřebuje slyšet každá holka, které jednou za čas nějaký ten vztah nevyjde


•A jelikož nic a nikdo není dokonalý, mám tu jednu třešničku, za kterou asi budu zabita. Promiň mi to lásko, já ale musím.


Kyky