Únor 2016

Již se nám to blíží

28. února 2016 v 16:07 | Kyky |  Ze života
Ležím v posteli, notebook na klíně a snažím se vymyslet nějaký kloudný článek. Ovšem jediné, co se mi daří, je napsání několika vět, následné smazání a zase napsání nových vět, které jsou mnohem horší, než ty první. Takže nikde není řečeno, že si tento článek někdy přečtete.

Přemýšlím, jak vám kultivovaně sdělit, že za 52 dní mam praktickou maturitní zkoušku.

Možná by stálo za zmínku, že jsem se začala děsit didakťáku z češtiny. Přidali nám tam literaturu, ubrali čas a šokovali větou: "Středoškolák musí umět vše."

Abych vám neříkala jen část informací, začnu asi úplně od začátku.

Naše češtinářka byla na školení ohledně maturit 2016. Když se dověděla, že bude v didaktickém testu i literatura, zeptala se slečny, která ji školila, jak chtějí docílit objektivity a stejné obtížnosti pro všechny, když každá škola má trochu jiné osnovy a tím pádem, každá škola probírá sice stejné autory, ale pokaždé probere dopodrobna trochu jiná díla, nedá se stihnout přece vše. Odpověď byla velmi milá a uklidňující: "Středoškolský student musí umět vše."

Další zajímavá otázka byla, jak chtějí zajistit férové opravování maturitních slohů, (tady dala prý za příklad přímo mě), když jsou studenti, kteří mají ze slohu jedničky a dvojky, ale píší s opačným sklonem a hůře se to přečte. A odpověď: "To je, ale vaše chyba, že tak píše. Měla jste ji v prváku naučit psát tak, aby to bylo čitelné."

Uznávám, že mé písmo sice vypadá hezky, ale špatně se čte. Spíše mi tu jde o tu odpověď. Nelíbí se mi, že takhle odpovídá člověk, který se podílí na struktuře testu a celé maturity. Nemůžeme se pak divit, jak nám to školství upadá.
Dříve byla Česká republika na špičce, co se týče školství, a dnes? Dnes je to katastrofa a maturita u nás nic neznamená.

Strašně ráda bych se teď probudila a zjistila, že to vše byla jen noční můra a mě místo chaosu čeká maturitní zkouška, která opět něco znamená. A místo toho odkládám notebook, beru si do ruky Bohumila Hrabala a jeho Ostře sledované vlaky, začínám si číst a snažím se zapamatovat si, co nejvíce údajů.

Kyky

7. My childhood memories

15. února 2016 v 13:21 | Kyky |  Challenge
Dlouho jsem přemýšlela o čem psát. Mám plno vtipných historek. Pamatuji si, jak táta usnul na gauči, já vzala mamce šminky a už se malovalo. Moc to tatínkovi slušelo.

Několikrát se v naší rodině vyprávělo, jak malá Kyky musela chodit čůrat na každém výletu a jednou ukecala paní průvodkyni na zámku, aby ji vzala na zámecké záchodky. Celá skupina návštěvníků pak musela čekat, až se pětiletá holčička vrátí s nevinným úsměvem.

Nejvíce mi však utkvěla v paměti historka s naším prvním pejskem.

Když mojí mamce bylo 14 let, dostala štěňátko. Malému oříškovi dala jméno Nikin. Byl to velmi chytrý pes. Když však ve dvaceti letech mamka otěhotněla, začal se řešit jeden vážný problém. Nikin neměl rád děti a byl na ně i zlý. Pryč ho dát nechtěla, vždyť to byl její miláček. Tak se rozhodla počkat. Prý se uvidí, až se narodí mimčo.

Uběhlo pár měsíců a na světě se objevila malá holčička, která si nyní říká Kyky. Když poprvé přijela domů, čekal na ni u dveří pejsek. Pejsek, který nesnášel děti, avšak malou Kyky si zamiloval a chránil ji. Nikdo na ni nesměl šáhnout. Prožíval s Kyky její první krůčky a slova. Byl to trpělivý pes, který měl obrovské srdce a nikdy nedovolil, aby se na malou princeznu někdo jen špatně podíval.

Jedno odpoledne jsem skákala po pokoji. Občas jsem si lehla na Nikina. Několikrát mě mamka napomenula, ať to nedělám. Jenže já neposlechla, tak se mamka zvedla a chtěla mi dát na zadek. Nestihla to. Jen mě chytila za ruku a Nikin už na ni vrčel a dal jasně najevo, že mu to nevadí, a že si rozhodně nezasloužím dostat na zadek.

Jednou večer jsem tančila v kuchyni kolem misky, kde už od rána měl Nikin polívku. Evidentně mu zrovna polívka s rýží nechutnala, tak si asi řekl, že bude raději o haldu. Jenže já do té polívky kopla a rýže byla všude. Babička mi vynadala. A víte, co ten náš pes udělal? Zvedl se, všechnu ráži snědl, všechnu zeleninu vysbíral a pak šel k babče, štěkl na ni, jestli je jako spokojená, že je vše uklizené, a šel spát dál.

Bohužel s námi již není, před devíti lety zemřel a já nikdy nezapomenu na jednoho oříška z ulice, který mi zpříjemňoval celé dětství.

P.S. Toto je jediná fotka, kterou jsem našla, zbytek je asi někde u babičky. :D
Kyky

Internet je zlo, které všichni uctíváme

7. února 2016 v 22:44 | Kyky |  Ze života
Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak sedím v autobusu. Jak se ke mně blíží neznámý kluk a ptá se, zda si může přisednout. Nesměle odpovídám, že ano. Sedá si, představuje se a ptá se mě na jméno…

Takhle nějak začal můj první, vážnější vztah. Bylo to krásné, stydlivé a červenající se první seznámení. Ráda bych ještě někdy něco takového zažila, ale obávám se, že sociální sítě a seznamky mi to tak trochu znemožní.

Většina seznámení probíhá na internetu. Místo prvních schůzek si píšete zprávy, místo první kytičky, kterou partner utrhne v květináči jedné babči, si posíláte samolepky a obrázky. Kam se podělo nesmělé oslovování na ulici či v kavárnách? Kde je ta nervozita před první schůzkou a červenání se při prvním pozdravu? A co sentimentálni dopisy? Jak by bylo krásné najít ručně psaný dopis od vašeho milého a nemusí se nic posílat poštou, stačí menší zpráva, s láskou psaná, vložena do knihy, kterou právě čteme nebo do penálu (chodíme-li stále do školy).

K čemu je takovýto život? Všichni milují internet. Když něco potřebujete, zapnete data a máte to. Ale nejen, že si zjistíte informace do školy či práce, ale vy si na internetu dokonce najdete i přátele a partnery. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem něco napsala do mého deníčku. Vše mám uložené v počítači. Žádné psaní rukou, žádné obrázky. Je mi to líto. Už nemůžu ukázat vnoučatům plně popsaný sešity, nyní jim můžu maximálně ukázat fleshku s dokumenty, které popisují můj život.

Je smutné, že celý svět se točí jen a jen kolem internetu a kolem techniky.

Kyky