Říjen 2015

Že by strach?

26. října 2015 v 21:03 | Kyky |  Ze života
Už rok jsem bez stálého partnera. Už několik měsíců se mě někteří přátelé ptají, proč nikoho nemám. A já vždy odpovídám stejnou větou: ,,Protože nikoho nechci." Jenže realita je trochu jiná a mně se nechce všem těm spolužačkám a kamarádkám vysvětlovat, jak to doopravdy je.

Samozřejmě, že bych někoho chtěla, ale již dlouho jsem nenašla někoho, kdo by splnil dvě, pro mě, důležité věci.

To první je, dá se říct, naprosto banální. Ráda bych měla vedle sebe někoho inteligentnějšího, někoho s kým se mohu bavit jak o blbostech, tak i o důležitějších věcech. Ráda bych, aby partner měl alespoň malý kulturní a třeba i politický přehled a já s ním mohla občas zavést rozhovor, jak se říká, na úrovni. Prostě někoho, s kým si budu mít o čem povídat.

A co se týče té druhé věci...

Již mnohokrát jsem se spálila. Již mnohokrát mě někdo zklamal, že jsem se po čase do sebe uzavřela, postavila jsem si obrovskou zeď, za kterou jsou ukryty všechny mé pocity, všechny má tajemství, přání, myšlenky, mé celé já... Zeď, za kterou dokážu v současné době pustit asi jen jednu jedinou osobu. A ráda bych, aby se tam podíval jednou i můj partner. Bohužel žádný chlap v mém okolí zřejmě nemá tu trpělivost mi dokázat, že to opravdu není jen další (s prominutím) parchant, který mě chce využít a vykašle se na mě, jen pro to, že se mu bojím otevřít bránu do mého života za zdí.

To mám opravdu tak vysoké nároky na budoucího partnera? Nebo se snad společnost řítí do záhuby a radši jde za levným zbožím? Že by pro muže byly atraktivnější dívky, které jim vše naservírují na zlatém podnose hned při první schůzce? Či jsem já ta, se kterou je něco špatně? Někdo říká, že kámen úrazu je v mé upjatosti, jenže jak z toho ven? ...

Zdroj: cristina.otero.com
Kyky